Guest
Je štědrý den, jsou Vánoce, padá sníh a ty mě opět po roce postavíš na chodník, abych se díval jen, jen tobě do oken. Je zima, trochu mráz, je pod mrakem, bohyně stvořila mě zas, tak jako před rokem, do jara budu tady stát, svou touhu ukrývat. Dotkneš se a hned začnu tát, chtěl bych za tebou, musím tu nehnutě stát. Toužím navštívit tě, ve tvém teplém bytě. Mé oči, dva černé kusy antracitu, má ruka, co drží koště bez pocitu, že stejně jako kos, mám z mrkve oranžový nos. Má pusa, co se na svět bez přestání směje a šál s tvou krásnou vůní, jediná mě hřeje a hrnec s dírou na hlavě, mám asi kvůl
